Všichni ti, kteří si nenechali ujít pražské vystoupení ruské pagan – folkové hvězdičky ARKONA, byli určitě překvapeni, když krátce před osmou večerní (na kterou byl oznámen začátek celém akce) zaregistrovali před „Chmelnicí“ dlouhou frontu, vinoucí se od vstupu chvílemi skutečně pěkně daleko. Strach o místo v publiku však nebyl na místě, neboť důvod naoko nečekaného zájmu byl prostý – vstupenky na koncert (mimochodem ve velmi sympatické ceně 280,- Kč za kus) nebyly dány do předprodeje. Nakonec byl klub zaplněn téměř do posledního místečka, což svědčí nejen o tom, že pořádající agentura měla při výběru hlavních protagonistů šťastnou ruku, ale především o tom, že krojovaní ruští metalisté se v tuzemsku těší nezanedbatelné oblibě.

Symbolickým prvním vystupujícím se stali domácí CRUADALACH, kteří o sobě dávají poslední dobou vědět skutečně razantním způsobem. Pódium jim bylo znovu malé, což jim ovšem nezabránilo přítomné publikum řádně rozhýbat. Lidově – metalových prostředků (myšleno tedy nejen kvantitativně, ale i kvalitativně) k tomu mají, zdá se, stále více, a tak se není co divit, že na to fanoušci zabírají (při závěrečné „Zlatovlásce“ se už do rytmu kroutil skutečně každý druhý). Ani časté výlety zpěváka Radalfa do divokého reje pod pódiem však nemohly zamaskovat nedostatky v jeho melodickém projevu, který mi stále vychází jako nejslabší článek kapely.

Druzí z předskokanů, představitelé temné hudby z lesů TROLLECH, oproti tomu problémy nejen se zpěvem neměli žádné (Lord Morbivod za svůj hlasový projev dokonce sklidil potlesk ještě při zvučení před samotným vystoupením), takže o to šťavnatější vystoupení skupiny bylo. Její poněkud netradičně pojatý tradiční black metal asi netřeba nijak blíže představovat, neboť za něj skutečně hovoří prazvláštní příchuť jeho konceptu a textů, která se také plně přenesla i do útrob žižkovského klubu. Vše otevřela „Moudrost kováře“ alias otvírák aktuálního alba „Jasmuz“ a pak už se to na nás hrnulo, jedna ověřená tutovka za druhou („Řeka smete, co jí patří“, „Zelená ruka jara“, „Národ ohně, železa a pokladů“ nebo „V rachotu hromu“), u nichž nešlo, než se úplně podvolit. Téhle skupině totiž sice může být vyčítána až jakási dřevní jednoduchost, ale rozhodně jí nelze upřít schopnost zahrát a zazpívat velmi poutavě, s prakticky dokonalou dramaturgií, což pro úterní večer platilo se vším všudy.

Nepochybuji o tom, že mnoho z těch, kdo znají a mají v oblibě tvorbu ruské ARKONY, si stejně jako pražský koncert nenechalo ujít ani její nedávné vystoupení na plzeňském Metalfestu. Oproti němu se nicméně dal očekávat daleko bohatší play list a pochopitelně i jaksi „přívětivější“ klubová atmosféra. Obojí pak skutečně nastalo, i když nemůžu říct, že bych k tomu neměl drobné připomínky.

Novinkou v řadách moskevských muzikantů byl violoncellista, který zaujal své místo v pravé části pódia. Jeho roli jsem nicméně příliš nepochopil, obzvláště když některé ze zahraných skladeb nečinně proseděl a navíc ARKONA při koncertech vlastně všechny ostatní „přidané“ nástroje pouští pouze ze zvukových smyček. Nicméně musím uznat, že ve chvílích, kdy se se svým nástrojem přidal, zněla kapela určitě daleko bohatěji. Spolu s těmi nejzvučnějšími kusy, předvedenými nedávno v Plzni, zazněly i další podstatné skladby („Po Syroi Zemle“, „Skvoz´ Tuman Vekov“, „Slav´sja, Rus´“ nebo „Nevidal“), při nichž zejména vynikl vytříbený skladatelský vkus Rusů, vyplývající i z příslušného cítění slovanské melodiky. Masha zpívala stoprocentně, bez jakýchkoliv zachvění, a stejně tak stoprocentně se věnovala poskakování, mávání rukama a tlučení se pravou rukou (popřípadě mikrofonem) ve známém gestu pokory směrem k obecenstvu do míst, kde se člověku nachází srdce. Bylo to docela sympatické, kdyby z toho ovšem tak trochu nevyčnívala póza, kterou drobounká zpěvačka jen podtrhovala svou praktickou neschopností komunikovat s publikem, zvýrazněnou neustálým opakováním neodmyslitelného „braťja“ v krkolomném spojení s tradičními anglickými žblebty typu „We Love You All“ či „You Are The Best“. Publikum to nicméně milosrdně přehlíželo, takže dopad na koncertní atmosféru byl minimální a podmanivé melodie a metalové juchání všeho druhu hrálo prim celých šedesát minut, po kterých Rusové (tedy i s povinným přídavkem) opanovali pódium. Pravda, osobně bych býval čekal přece jen delší výdrž (vzpomenu-li si kupříkladu, kolik času věnoval fanouškům na „Chmelnici“ před dvěma týdny Blaze Bayley), ale provedu-li si srovnání pomyslného poměru „cena/výkon“, myslím, že ošizeni jsme nejspíš nebyli. A stručné resumé? Řekl bych, že další plusové body nejen pro ARKONU.